Setkání s velkým bílým žralokem

Devítičlenná výprava za velkým bílým žralokem do Jižní Afriky.

Modrá hladina zvlněná větrem je nekonečně pustá. Člun „Black Cat“ se houpe na kotvě a táhlé vlny z oceánu ho co chvíli vynesou na svém hřbetu do výšky. Z vrcholku vlny vždy na okamžik zahlédneme naši sesterskou loď „Swallow“. Pak  se zas propadneme  do údolí mezi dvěma horami vody.

Čekáme.

Slunce jiskří na hladině a kolébání člunu uspává.Rackové kroužící kolem lodi jsou první kteří ho vidí. Jejich křik náhle

poplašně vybuchne. „Slyšíš?, volají přece šááárk šááárk" říká André. 

 

Z vody se pomalu vynořuje jeho hřbetní ploutev. Ostrá jako nůž, vysoká, hrozivá. V hlavě se mi rozezní hudební motiv z filmu Čelisti. Paluba našeho  člunu  je velmi nízko nad úrovní hladiny. Žralok je tak blízko, že se ho můžeš takřka dotknout. Majestátně a nekonečně pomalu obeplouvá člun. Položí se na bok a jeho hlava vyklouzne nad vodu. Prohlíží si nás. Velké studené oko bez výrazu klouže po našich vzrušených tvářích. Je to jediná ryba, která může vystrčit hlavu z vody a rozhlížet se po našem světě. Pán oceánu. Vládce vodní říše který nemá pod hladinou přemožitele. Pootevřená tlama řeže hladinu hroznými trojúhelníkovými zuby. Všechno je až neskutečně realistické a přitom jakoby filmové. Po druhé otáčce mizí v hlubinách. Nezajímáme ho. Ani naše návnady.

Rackové se uklidňují. My ani náhodou. Vzrušeně si sdělujeme dojmy. Jako bychom neviděli všichni totéž. Já, Mirek, Hanka a dva profesionálové, André a Rouse. A na druhé lodi prožívají podobné chvíle Honza, dva Petrové, Willi, Andrea a Filip.

Jsme v jižní Africe, kousek od Kapského Města a Mysu Dobré naděje. Devítičlenná výprava za Velkým Bílým. Zátoka Kleinbaai je jedním z nemnoha míst na světě, kde žijí lidé, jenž ho dokážou vylákat z hlubin oceánu. Velký bílý lidožravý žralok, Carcharodon carcharias, tvor s jednou z nejhorších pověstí na zeměkouli. 

Je toho víc co o něm nevíme, než co o něm víme. Nevíme jak a kde  se rozmnožuje, jak dlouho žije… Pověst nejhroznějšího predátora moří jej obsadila do hlavní role ve filmu Čelisti. Scénárista si tak pohrál s dalším osudem tohoto nádherného tvora. Film uvedený před pětadvaceti lety způsobil paniku mezi návštěvníky pláží a následnou vraždící hysterii. Protože pán souše člověk vládne hroznými zbraněmi a strach tiskne spoušť…Statisíce lidí umírají každoročně na celém světě na včelí bodnutí, nebo na podobné mediálně nevděčné banální příčiny. Naproti tomu každý jednotlivý útok žraloka na člověka znamená sérii senzačních článků v tisku a také odvetných opatření.

V posledních letech se s rozvojem rekreačního potápění v mořích celého světa začalo mnoho lidí věnovat osvětě. Zjišťujeme tak, že obyvatelé moří si hledí svého a člověk se nemusí cítit jimi ohrožen při své návštěvě vodní říše. Tedy pokud se chová jako návštěva slušná.

Hledali jsme průvodce na návštěvu k velkému bílému. Na světě jsou tři místa, kde má zájemce o návštěvu možnost zaklepat a vejít dál s průvodcem. Kalifornie, jižní Austrálie a jižní Afrika. Nejfundovanějším současným průvodcem je pravděpodobně Jihoafričan André Hartman. S Jean Pierre Bothou založili r.1996 firmu Marine Dynamics jejímiž klienty byli filmaři z týmu National Geografic, Jean Michael Cousteau a řada dalších osobností ze světa lidí zajímajících se o život v mořích a jeho zachycení na fotografický či filmový materiál. Letos s nimi natáčel své záběry také český filmař Steve Loveček Lichtag.

Takže tedy vzhůru dolů. Nejprve zeměpisně dolů k jihu a pak i vertikálně pod hladinu. Let je dlouhý, ale bez časového posunu a přes noc, takže oproti výpravám proti, či po toku času na opačnou stranu zeměkoule, vlastně docela příjemná záležitost.

Přistáváme v Kapském Městě do krásného slunečného dopoledne. Je polovina září a na jižní polokouli pomalu bude začínat jaro. Buš kolem rozkvétá miliony květů.

Na letišti nás čeká J.P. se dvěma mikrobusy. Domlouváme se, že Velký bílý zatím počká a jedeme na výlet. Musíme přece vidět Mys Dobré Naděje, tučňáky, zebry , pštrosy, antilopy, paviány a bůhví co tu ještě všechno exotického bydlí. Jezdí se tu vlevo a vždycky to prvních pár kilometrů trvá, než si levička zvykne na řadící páku, a říkám si : za křižovatkou vlevo, vlevo, vlevo…

Jsme v jižní Africe hodinu, jedeme podél moře a najednou : zastav ! zastav !!! velryby! Skutečně. Podél břehu si to promenují jakoby nic patnáctimetrové kolosy, vyfukují gejzíry a sem tam plácnou do vody svou ocasní ploutví. Úžasné divadlo. Za pár dnů si na něj zvykneme: hele velryba. Hm. Když později jezdíme na moře potkáváme je doslova na pár metrů. Jsou to „černé jižní velryby“, nevím jaký je český název. Jsou přísně chráněné. Nesmíme k nim přijet člunem ani se s nimi potápět. Když ale velryba připlave k vám… 

Cap Point je  romantický mys v sousedství známého  Mysu Dobré Naděje.

Visí tu cedulky pozor na paviány, nejezte před nimi svou svačinu, mohou být agresivní! Na vyhlídku vede lanovka, u majáku je prodejna suvenýrů a bufet, turisté se pilně fotografují…Mys Dobré naděje je opuštěné skalisko neustále bičované mohutným příbojem. Chvílemi svítí slunce, chvílemi prší. Přes vodní tříšť, na pozadí hrozivě temné oblohy, se klene vznosná duha. Myslím na dávné mořeplavce, kteří při obeplouvání tohoto mysu s tak optimistickým jménem doufali, že útrapy jejich cesty se chýlí ke konci. Jiné jméno tohoto mysu je však mys bouří…Následující úseky plavby podél pobřeží jsou velmi náročné na navigaci. Stolová zátoka, přístav na poloviční cestě do Indie,  je otevřená bouřím a na jejím dně leží stovky vraků potopených na kotvě. Další stovky vraků (jen 300 je jich známých) leží mezi Danger Point a Střelkovým mysem – místem, kde se stýká Indický a Atlantický oceán. Náš průvodce André se jako hledač vraků jeden čas živil a opravdu se mu podařilo lokalizovat jeden starý holandský vrak s cenným nákladem porcelánu. O vraku i jeho nákladu se vědělo, ale nikdo neznal jeho přesnou polohu. Protože ale André pilně navštěvuje rybářské putyky a v hospodě se dozvíš všechno, třeba to, že na jednom zatraceným místě se pořád za něco trhají sítě, tak už je starý porcelán zase na vzduchu.

André Hartman , 48 let, vysoký, rozcuchaný, s mohutným plnovousem, vzezření divouse. Původně lovec ryb – harpunář. Při lovu ryb a sběru mušlí se také před lety setkal poprvé tváří v tvář s Velkým bílým. Chodí stále bos, na lodi i večer do hospody. V hospodě hraje na kytaru dlouho do noci. Nad ránem poslední uléhá a první hlomozí ráno před domem.

První den potápění. Obloha stále modrá, na moři velké vlny. Vyjedeme vůbec ? Kleinbaai nemá přístav, jen betonový skluz do moře pro čluny na podvozku. Proto vyjíždíme každý den ráno od domu i s člunem na přívěsu. Jedeme. Výjezd na moře první den je zážitek. Držte se! Motory řvou a člun nabírá na pár metrech rychlost a vrhá se proti příboji. Uf! Probíjíme se vlnami na širé moře. Po pětadvaceti minutách na houpačce kotvíme u ostrova Dyer . Z moře se rytmicky zvedají s pohybem vln nad hladinu hlavičky vodních rostlin – kelpu. Roste na mělčině okolo ostrova a jeho kmeny mají kořeny až patnáct metrů hluboko. Je to jako potopený les, který poskytuje útočiště lachtanům a ostatním obyvatelům moře. Neboť jsme v teritoriu The Great  White Shark. Připlouvá sem, aby se podíval, co nového mu dnes přichystali v místním mekdonaldu. Neboť nepatří k odpůrcům globalizace a ostrov Dyer je domovem velké kolonie lachtanů. Skaliska jsou jimi pokryta takřka úplně. Letošní mláďata dovádějí ve vlnách v bezpečné vzdálenosti od skalisek.

Rose vylévá do moře nevábnou esenci ze žraločích jater. Tedy nevábnou pro nás. Velký bílý se pravděpodobně živí většinou jinými žraloky a tak mu to asi voní. Vábení kombinujeme s vyhazováním gumové siluety lachtana. Tažena po hladině k lodi má upoutat žralokovu pozornost. Připomíná zdola také trochu surfaře, další oblíbenou pochoutku Velkého bílého.

Velký bílý „lidožravý“ žralok připlouvá. Prohlédne si nás a zavře se nad ním voda. Za chvíli je tu další (nebo je to ten samý?). André rozhoduje, že dnes je den vhodný na žraloky a spouštíme do vody klec. V Jihoafrické republice se používají k ochraně potápěčů klece s kulatým průřezem. Nemají ostré hrany a předejde se tak zranění žraloků v případě, že do ní narazí, nebo se jí snaží ochutnat. Klec je upoutaná u lodi a její horní hrana  opatřená plováky je na úrovni hladiny. Nahoře má klec obdélníkový otvor jako dopisní schránka a tudy se tam vhazuje potápěč. Pokud se mu ovšem podaří přelézt zábradlí člunu a strefit se do vhozového otvoru. Má v tu chvíli totiž na sobě dva opasky plné olova a na každé noze ještě po jednom. Pokud by minul ten vhozový otvor a pokud by si ho mezitím nevyzvedl přilepeného na dně Velký bílý, museli by jej asi vyzvedávat jeřábem. Když hladinu rozčísne trojúhelníková ploutev, skáče jeden z nás do klece. Voda má asi 16 stupňů. Viditelnost tak jedna žraločí délka, tj. čtyři až šest metrů. Někdo z posádky hází návnadu (malou žraločí hlavu) na laně  ke kleci, aby potápěč uvnitř si mohl užít žraloka hezky zblízka. Je to velmi silný zážitek, protože díky malé viditelnosti uvidíte žraloka skoro až tehdy, když se ho můžete dotknout. A protože nevíte, odkud připluje, točíte se kolem dokola a třeštíte oči do kalné vody kolem sebe. A klec sama se točí také a mlátí sebou o bok lodi, která se houpe na vlnách. Takže si připadáte trochu jako zavřený v takovém tom domíchávači betonu, co ho vozí nákladní Tatra, v okamžiku kdy se míchačka točí a ta Tatra se  převrací do příkopu. K tomu vás do hlavy tluče pouzdro s foťákem, které se zoufale snažíte udržet u oka s vědomím, že tahle chvíle se už nemusí opakovat.

Při výstupu z klece, ke kterému se rozhodnete, protože vám došel film, nebo je vám zima , zkrátka vám zrovna  nesignalizují ze člunu pokyn k výstupu oni, se můžete na hladině potkat s Velkým bílým (lidožravým). A protože jste zaujat namáhavým šplháním po příčkách klece a navíc třeba ještě zády k moří, nevidíte to, co zděšení kamarádi na člunu. Velkou ploutev, která si pluje prohlédnout toho neohrabaného tvora. A než pochopíte, že musíte zpět do klece, je Velký bílý (lidožravý) metr od vás. Viděli jsme dvakrát během čtyř dnů vyskočit toho obrovského žraloka celého do vzduchu. Když se nad hladinou zableskne oslnivě bílé žraločí břicho a vy si uvědomíte tu obrovskou energii, která dokázala vymrštit takovou hmotu do vzduchu, přeběhne vám po zádech mráz.

Potápění bez klece v tomto prostředí působí i na zkušeného potápěče velmi silně.  Při jednom ponoru nám přeplavala nadhlavami velryba, aniž jsme si jí všimli, přestože jsme nebyli ve víc než patnáctimetrové hloubce. Není to však jen zima a špatná viditelnost.Podmínky na hladině se mění velmi rychle. Náhle se zvedne vítr a vlny, zatímco jste pod hladinou. Všechna čest našim potápěčským průvodcům, kteří se potápěli s nezbytnou lyžařskou hůlkou a s obličejem obráceným k hladině a neustále pátrajícím okolo skupiny, zda se neblíží On. Přitom ta skupina se pohybovala za hranicí viditelnosti. Ta lyžařská hůlka slouží k ťuknutí do žralokova rypce, což má vést k jeho zapuzení v případě, že je příliš dotěrný. Opravdu jsem to viděl (na filmu) když to použil André, aby ochránil J.M.Cousteaua. A fungovalo to.

Potápění v lachtaní kolonii je další nezapomenutelný zážitek. Vzhledem k malé hloubce vámi smýkají vlny po dně, což zřejmě lachtaní mláďata považují za signál ke hře. To vše ve zvířeném písku při viditelnosti dva metry a s lovícím Velkým bílým třicet metrů od vás. To jsme se ale naštěstí dozvěděli až na lodi. Tenhle ponor byl pro mě ještě pikantní v tom, že mi buď lodní zábradlí při skoku, nebo nějaké kameny na dně vytrhly ventil od suchého obleku. Takže po vynoření a vylití 14ti stupňové vody jsem na studeném větru bez suchého oblečení pocítil záhy citelný nedostatek Capitan Morgana, což je oblíbená Andrého brendy.